O nás

Jmenuji se Eva Slabá, jsem chemik a keramik, pracuji s kameninou a vyvíjím vlastní glazury. Baví mě dělat obyčejné věci neobyčejnými.

Vystudovala jsem analytickou chemii na pražské Křemencárně a řízením osudu jsem přešla rovnou do keramické dílny. Psal se rok 1996 a já se po večerech a o víkendech učila točit. Po nějaké době jsem překvapila sama sebe, že vytočím celé prkno hrnečků. Stejných, jak když střelí. Pak přicházely konvice, mísy, džbány, bábovky…Prošla jsem nejednou dílnou, až jsem si pořídila tu svou, spolu s kolegyní glazérkou. Výuční list uměleckého keramika jsem dodělala jen pár měsíců před tím, než jsem vše opustila a vyjela na dva roky do světa splnit si svůj další cíl. To byl rok 2003.

Pořádně jsem projela Nový Zéland, sbírala jsem inspiraci v jihovýchodní Asii, v Indonésii nás tak tak nespláchla tsunami, v Thajsku jsme objížděli poloprázdné ostrovy, v Malajsii nám neutekl čínský Nový rok, jen v Indii jsme byli pět měsíců, nevynechali jsme Nepál a Himálaj a zpátky domů jsme si to namířili po souši, přes Pakistán a Irán do Turecka. Po návratu jsem patnáct let pracovala v laboratoři Ústavu Organické Chemie a Biochemie AV ČR, kde stále částečně působím. Vystudovala jsem krajinné inženýrství a pro změnu po večerech a doslova po nocích pronikala do tajů a kouzel pálení keramiky plynem a vyvíjení glazur. Momentálně v Posázaví vychovávám syna a s mým mužem žijeme můj projekt - vlastní dílnu a dvě pece.

 

Vždycky jsem chtěla točit na kruhu a splnil se mi sen. Jak tvary vznikají  a jeden z druhého se rodí, jak hlína pokojně dělá to, co se jí řekne a někdy zase ne, to když je sousto příliš veliké. Ta čistota tvarů je sama o sobě energizující. Tvrdím, že čistý tvar – ten, kde nechcete nikde ani ubrat, ani přidat – je léčivý pro duši. A fakt, že se výsledek tohoto tvůrčího procesu dá používat a slouží lidem – to je můj nekončící pramen radosti a uspokojení.

 

Hlína nikam nespěchá, dává mi uzemnění. Nemá ani jásavou radost, ani ostrý hněv. Je poddajná i vzpurná pouze v závislosti na naší ochotě ji přijmout takovou, jaká je. Dát si ten čas na práci s ní. Detaily dělají mistra. Řemeslo má zlaté dno. Odměnou za to je právě ten hluboký nádech, ten úsměv na rtech a jiskra v očích, kterou vykouzlí jakoby mimochodem :)